SOUTĚŽ KOMENSKÝ A MY

07.03.2018

V minulých týdnech se na naší škole konala soutěž KOMENSKÝ A MY. Jak vyplývá z názvu, akce byla věnována odkazu významného moravského pedagoga Jana Amose Komenského, který je po celém světě známý jako Učitel národů.

Soutěž byla rozdělena do dvou kategorií. Žáci 1. stupně se mohli zapojit do výtvarné soutěže pořádané na téma Strom. Šestičlenná porota pod vedením paní učitelky Kamily Hájkové vybírala z prací 50 žáků a neměla to jednoduché, protože výtvarná díla byla velice povedená.

Na 3. místě se umístila Eva Dvořáková, 2. místo obsadila Daniela Konečná a zvítězila Sofie Antelová. Všechna děvčata reprezentovala třídu 4. B.

Tématem pro školní kolo literární soutěže, určené žákům 2. stupně se stalo motto Příroda a já. Zájemci měli napsat zamyšlení na dané téma a musíme uznat, že mnohé práce byly velmi zdařilé. Porota vyučujících ve složení Naděžda Tesaříková, Aneta Navrátilová a Miloš Mlčoch po pečlivé úvaze zvolila následující pořadí: Na děleném 3. místě se umístily práce Zdeňka Chalánka z 9. třídy a Lindy Erin Vincencové z 6. B, 2. místo obsadila Marie Oulehlová a palmu vítězství zaslouženě získala Michaela Vosičková z 9. třídy.

Všechny tyto práce postoupily do celostátního kola a jsou vyvěšeny na chodbách naší školy.

                                                                                                            - red-


Já, ty, elfové a příroda

Příběh začíná hluboko v lese, v jedné chatě u staré vrby. Tahle vrba je stará sto let. Chata je celá zničení a ztrouchnivělá časem a přírodními živly. Rozhodli jsme se tuto chatu opravit. Trvalo to dlouho a stálo nás to mnoho sil, ale nakonec se to podařilo. Je nádherná, nemůžeme se vynadívat. Jak se tak kocháme, vynoří se z lesa Legolas.

Legolas je bytost z elfí říše. Tahle říše je velká a krásná žije zde spousta tajemných elfů. Seznámili jsme se i s Tauriel. Tauriel nás i s Legolasem vzala do svého domu. Pak nám půjčili luk a šípy a chtěli, abychom si šli s nimi zastřílet. Daleko od nás hluboko v lese jsme viděli něco, co nás zarazilo. Ta bytost byla divná a ani Legolas ji neznal. Sledovali jsme ji, až do království toho lidu, a tam jsme zjistili, že jsou to skřeti. Dál jsme nešli, protože to bylo by až příliš nebezpečné. Vrátili jsme se a všem jsme o příhodě vyprávěli. Elfové byly udiveni, protože nikdy nic takového neviděli ani o tom neslyšeli. Rozhodli se, že nedovolí, aby tyhle bytosti zjistili, že jejich říše existuje. Přece nenechají něco tak krásného zničit. A v tom jsme se probudili. Oprava chaty byla tak náročná, že jsme usnuli. To byl jen sen, říká kamarád Tom. Škoda dodala jsem.

Ta říše elfů je nádherná. Je tam spousta krásných a vzácných zvířat, rostlin a stromů. Tom i já bychom si moc přáli zůstat v této říši, ale nejde to. Byl to pouhý sen.

Naše příroda je také krásná, ale zničená. My dva přírodu nezachráníme, jsme jenom děti a spousta lidí před námi už ji před námi zničila. A proto by nebylo špatné v elfí říši zůstat. Elfové jsou příjemní a laskaví človíčkové, kteří se k sobě a přírodě chovají krásně, a podle toho jejich říše vypadá. Jsou pracovití, hodní a starají se dobře o přírodu a o své přátele enty (enti jsou chodící stromy).

Enti jim pomáhají stavět přehrady, aby se nezatopil jejich les. My lidé také stavíme přehrady, ale někteří z nás ničí vše, co je kolem nás a je nám prospěšné.

A proto píšu tento příběh, abychom se nad sebou zamysleli a neničili přírodu. Musíme se chovat jako elfové, ale když se zamyslíme, možná to zvládneme. Je třeba jen trochu přemýšlet nad tím, co děláme. Jak se někteří z nás chovají, přírodu znečišťují. Vyhazují a vlévají různé předměty do řek, zapalují lesy, odhazují odpadky. Každý z nás by si měl nastudovat, jak dlouho a za jakých podmínek se co rozkládá, co vše jde do půdy a do spodních vod...

Já osobně bych si přála, aby se každému vrátilo dvojnásob to, co přírodě udělá. Třeba, když odhodí papírek, aby se mu dvakrát vrátil do kapsy, nebo když něco vylejí do vody, aby se jim to objevilo doma. Co teprve taková žvýkačka, kterých je všude plno. To by byla sranda, kdyby se na ty, co ji odhodili, nalepila a nešla dolů.

Ale to je pouhá fantazie a tak to nefunguje. Proto bych chtěla, aby se lidé nad sebou zamysleli a chovali se k přírodě tak, aby i dalších sto let byla krásná. Já už to neuvidím a možná jsem i ráda. Třeba právě po zimě je to síla. Jak odtaje sníh, všude se v polích objeví nečistoty...

Lidé STOP! Myslete také na zvířata. Příroda je přece i pro ně. I oni jsou součástí přírody a našeho společného světa. Buďte tak laskaví a myslete do budoucna, ať je naše země krásná a považována za čistou a kvetoucí ŘÍŠI.

Marie Oulehlová, 6. B, ZŠ Němčice nad Hanou


Člověk, příroda a my

Podle mého názoru si člověk přírody neváží tak, jak by měl. Kdyby nás příroda už od úplných začátků vývoje lidstva nezásobovala potravou, vodou a hlavně kyslíkem, neměli bychom možnost tu teď být. A jak jí její dobrotivost oplácíme? Kácíme stromy, které nám dávají kyslík a poskytují domov spoustě zvířat, které mnohdy zabíjíme jen pro naše potěšení a zábavu. Znečišťujeme nejen půdu, ale i oceány, moře, a zatímco se rozvijí naše rozmanitost, živočichové a rostliny si musejí zvykat na podmínky, ve kterých jsou kvůli nám a pomalu se připravovat na vyhynutí.

Naštěstí je na této planetě alespoň pár lidí, kteří mají stejný názor na věc jako já a nechtějí se dívat na vymírání mnoha druhů rostlin a zvířat kolem nás. Těchto lidí bychom si měli vážit, protože jsou na světě důležitější než nějací stavitelé obřích a zbytečných mrakodrapů, které mají za úkol pouze ukázat přírodě, že už pro ni není místo.

Kam jde člověk, když si chce vyčistit hlavu a zapomenout na všechny problémy? Do lesa, k rybníku, kamkoliv na procházku, podstata je však v tom, že jdeme do přírody, a v tu chvíli si vše možná uvědomíme, co se vlastně kolem nás děje. Najednou nemám kam jít, tam kde dřív stával strom, na němž si hrályděti a zamilovaní lidé si slibovali věčnou lásku, tu najednou není, zbyl tu pouze pařez, všude kolem je jen holá a pustá krajina. Tam, kam jsem chodila k rybníku a pozorovala proplouvající ryby a zpívající ptáky, je jen vyschlá louže, žádný zpěv, žádný život.

Jsem moc ráda za to, když nás učitelé vezmou ven a ukáží nám, jak se dá všemu alespoň malým dílkem pomoci, jdeme zasázet stromky, ošetřit umírající strom. Když je Den země, jdeme sbírat odpad a vyčistit prostředí kolem sebe. Smutné je, že si zřejmě všichni uvědomí velkou chybu, až bude pozdě. Třeba když dojde ropa. Co se bude dít potom? Lidé přijdou o spoustu důležitých věcí, ale to už bude pozdě začít něco měnit, obnova bude trvat příliš dlouho.

Překvapuje mě, jak se živočichové a rostliny přizpůsobili dnešním podmínkám. Některá zvířata jsou vynalézavější, chytřejší, mazanější a učí se poradit si a zajistit si potravu i ve městech. Z některých druhů se stávají místo divokých ochočená, zdomácnělá, městská. A rostliny si začínají zvykat na klesající dávku vody. Každý déšť je pro ně zázrak.

Proč vlastně přichází déšť? Co kdyby to plakala právě příroda. Nejsou hromy přeci jen hlasité výkřiky prosící o milost? Nemají nám blesky ukázat, že se dokáže bránit a že se nechce vzdát? Zemětřesením se chce zbavit všeho zbytečného, je ji z nás už těžko, pomalu neunáší naši tíhu, jakou na svět máme. Tornáda, hurikány, povodně, sněhové vánice. Není to jen způsob ochrany a zároveň žádání o pomoc?

Proč byly vytvořeny zoologické zahrady? Je jejich úkolem chránit zvířata, nebo jim jen brát domovy a dělat z nich zábavnou atrakci? Když procházím kolem klecí, lituji zvířat zamčených uvnitř, někdy mi je k pláči. Nejraději bych vešla do klece, pohladila nebohé zvíře, a odvezla ho tam, kam patří, do volné přírody, kde zemře jako potrava pro jiného živočicha nebo přirozenou smrtí, a ne jako oživlý exponát v přinesený z kabinetu. Pro ušklebené pohledy lidí, kterým se nelíbí, že zvíře odpočívá, a chtějí se pobavit jeho pokusy dostat se z klece ven. Ale nechci se na vše dívat jen z té horší stránky. Jsou i zoo, ve kterých mají zvířata dostatečně velký výběh, dostatek potravy, lásky, péče. V těchto případech se ráda dívám, jak si zvíře, které bylo v ohrožení života uzdraveno a převezeno mezi ostatní na místo, kde bude chráněno a zároveň si vytvořilo pouto s jinými členy stáda, smečky nebo si vybudovalo dobrý vztah i s chovateli. V těchto případech můžu být i šťastná a zvířata jsou ráda za přizpůsobené prostředí. Myslím si, že botaniku tady zmiňovat příliš nemusím - kdo by se nechtěl projít po místě určeném volnému růstu květin a stromů. Procházet se mezi barvami, na které touží motýli usednout a cítit se jako v pohádce. Každou chvíli by mohla z kvítku vyletět nějaká víla.

Lidé často vlastně netuší, co chtějí, a když to dostanou, je toho málo nebo už se jim to nelíbí. Podporují ostatní, ale sami sobě nevěří. Pomlouvají a škodí ostatním, ale sami jsou mnohem horší a pouze dotyčné osobě závidí její dobré srdce, které oni nemají. Nutí ostatní k pravdě, ale sami lžou. Zabíjíme sami sebe, a svádíme to na přírodu. Smog a špatné ovzduší nezpůsobila příroda, můžeme si za něj sami. Tyto problémy nikoho nezajímají, ale jakmile se povodeň zničí pár domů, je hned zle. Zabíjíme se mezi sebou jen proto, abychom dokázali, že jsme lepší. Ublížíme druhému, abychom mu ukázali sílu, ale ve skutečnosti mu pouze potvrzujeme naši hloupost. Za vše si můžeme sami, ale házíme to na přírodu.

Když se řekne člověk a příroda, představuji si osobu, co sedí pod stromem a vede se stromem rozhovor. Je to vtipné, ale přeci jen myšlenkám a představám se meze nekladou. Byla by zábava přijít ke stromu, posadit se, poslouchat vítr šumící v jeho koruně a bavit se s rostlinou, co teprve kdyby odpověděla. " Ahoj strome, jak pak se máš? Nenudí tě stále stát na jednom místě?" Pak vy se strom probral a odpověděl "Moc dobře se nemám, právě mě trápí kůrovci, nemohla by si mi něco proti nim přinést? A jinak se příliš nenudím, vidím totiž daleko, velmi daleko, povídám si s větrem, který mi rozčesává mé husté kadeře. Ze země cítím co se právě okolo mě děje, aniž bych se musel celý otáčet." Tohle by mě opravdu pobavilo, ale alespoň bychom věděli jak se příroda má. Jinak bych asi stromu nevymlouvala, že žádné vlasy nemá, že to je pouhé listí, ale třeba sám sebe vidí jinak, než já jej.

Toto téma je jednoduše důvod k zamyšlení a uvědomění si toho, co se vlastně děje, díky čemu jsme na světě. Když si občas přečtu na internetu zajímavosti, třeba kolik kyslíku spotřebuje jeden let letadla, a pak si to zkouším přepočítat do dnešní doby, kdy letadel létá spousta, tak se divím, že ještě vůbec žijeme. Na druhou stranu jsme my lidé velmi vynalézaví. Občas i více než bychom chtěli, a tak je možné, že najdeme způsob jak žít tak, jak žijeme dodnes a zároveň zlepšit stav planety. Zatím však nikdo přesně neví, jak na to.

V každém případě doufám, že ať se začne měnit cokoli, bude to nejen pro dobro pár lidí, ale všech, protože pro některé jsou přírodní zdroje důležitější, než si umíme představit. Snad přírodu vrátíme do původní podoby tak, jako tu pro nás byla od úplných začátků.

Michaela Vosičková 9.třída, ZŠ Němčice nad Hanou


AMAZONIE, GREENPEACE A MY

Příroda tu byla odjakživa. Člověk tu nebyl odjakživa, tudíž je vlastně host přírody. Proč se k ní člověk tak chová? O této tematice budou následující řádky.
Každý všední den jdu do školy. Třídu máme v nejvyšším patře, takže je do okolní krajiny krásný výhled. V dálce jsou vidět pahorkatiny, lesy, louky, vesničky atd. Docela mě ničí představa, čeho jsou někteří lidé schopni. Uvedu příklad. Jako malý jsem strašně moc miloval rybaření a ryby celkově. Rodiče mi jednou koupili DVD, na kterém se známý český rybář Jakub Vágner vydal do Amazonie. Doteď se mi to místo líbí a rád bych se tam někdy vydal. Možná už ale bude pozdě. Těžařské společnosti vysokým tempem kácí velké části deštného pralesa, kvůli dřevu. O domov tak přicházejí nejen živočichové, ale i indiáni, kteří za nic, ale vůbec za nic nemůžou. Spousta lidí řekne, že členové hnutí Greenpeace jsou blázni. Zamysleli se ti lidé někdy nad tím, proč to Greenpeace dělá? Důvod je prostý. Jde jim o uchování fauny a flóry naší krásné planety.

Ani já bych nechtěl, aby nejen v přítomnosti, ale i v daleké budoucnosti, byla příroda naprosto zatracena. Myslím, že každý z nás chce občas jít někam do přírody na čerstvý vzduch, který nám vymýcené planiny a obrovské továrny nedají. Vždyť je to přitom naprosto jednoduché. My nechme být přírodu a ona nechá nás. Nábožensky založení lidé po celém světě věří tomu, že za přírodní katastrofy jako je zemětřesení, tsunami nebo výbuch sopky si můžeme sami. Prostě už příroda nesnesla, jak s ní lidé zachází a zakročila. Když se opravdu hluboce zamyslíme, není to až tak bizarní představa. Co dáš, to se ti jednou vrátí.
Není už na čase se nad sebou zamyslet ?! Každý z nás může udělat malý kousek k záchraně životního prostředí, a když se všechny tyto kousky spojí dohromady, zanechají za sebou něco krásného...

Zdeněk Chalánek, 9. třída, ZŠ Němčice nad Hanou


ZACHRAŇME SVĚT

Dobrodružství začíná na nepojmenované planetě, odkud vlastně Fooky přišel. Fooky je bytost nepopsatelná, nepředvídatelná, nadpozemská. Vím to. Každý má u sebe nějakou kouzelnou bytost, která ho chrání a uklidňuje. Tak jo, našezamyšlení začíná uprostřed pustého, ale kouzelného lesa, kam Lucinka s Fookym ráda chodila.

Co si představíte pod pojmem les? Já vím,stromy, květiny, keře, zvířátka. Ale Fooky, ten si představilmluvící stromy, houby s kšiltovkami a jeleny s věšáky místo rohů. Lucinka, dívka s fantazií větší než celý vesmír a milující přírodu,se snažila upozornit na to, že planeta už vlastně není planeta, ale že se z ní stává veliká skládka a že se lidé přestávají mít rádi. Nikdo ji však neposlouchal a musela na to jít jinak.Fooky jí tedy nabídl pomoc. Řekl, že by bylo dobré, až lidé vyšlou raketu do vesmíru, promluvit k nim svou nadpozemskou řečí: ,,Pokud si nebudete své země vážit, pokud budete pořád odhazovat odpadky kolem sebe, pokud si budete stále mezi sebou ubližovat a nebudete svým dětem dávat dostatek lásky, vaše rasa ZAHYNE!"

Lidé ihned brali na zprávu zřetel. Poté byla Lucinka považována za ochránkyni země a lidé se začali o zemi i o sebe starat. Jenže za několik let přišla na svět další generace pozemšťanů, děti těch předchozích. Ti už nevěděli co to země, pořádek a mír je a neznali ani slovo láska. Jediné, co je zajímalo, byly mobilní telefony a počítače. Podle Fookyho tobyly,,radioaktivní krabičky", které ničily zdraví a přírodu, ale i vztahy mezi lidmi.

Lucinka zestárla a už neměla na všetolik sil jako dřív.Fooky přísahal, že se pokusí zemi znovu zachránit. Jediné, co teď musel udělat, bylo najít další nezkaženou duši, duši, která by pomohla zachránit nejen zemi, ale i život na ní. Hledal dlouho, až našel Thomase. Chlapce, který se sice nadpřirozených bytostí bál, ale zároveň chtěl dokončit, co kdysi Lucinka začala. Snažili se tedy spolu udělat vše, co šlo, jenže nic nepomáhalo a k lidem už promluvit nedokázali. Došlo jim, že už nic nezmůžou a proto nás bytosti jako Fooky opustili. Věděli totiž něco, co nikdo jiný - že ke konci života na planetě už brzy dojde.

A proto teď všechny prosím, mysleme na Fookyho, na Lucinku a Thomase a na ostatní lidi, kteří to s naší planetou myslí dobře:

"CHRAŇME NAŠI ZEMI A SEBE A NEUDĚLEJME NĚJAKOU CHYBU, KTERÉ BYSME POTOM LITOVALI."

Linda Erin Vincencová, 6. B, ZŠ Němčice nad Hanou